Ve dnech 19. – 30. září 2016 jsem v rámci pogramu Erasmus+ KA1 absolvovala job-shadowing ve škole Neues Gymnasium Rüsselsheim (foto č. 1). Důvodem mého pobytu byla zejména výuka divadla, na kterou se zaměřuje náš projekt Pojďme spolu zažít školu. Kromě hodin divadla jsem navštívila také hodiny angličtiny a zúčastnila jsem se vzdělávacích exkurzí se skupinou španělských studentů, kteří zde byli na výměnném pobytu. Absolvovaný job-shadowing považuji za velmi přínosný, což dokládám následujícím komentářem a fotodokumentací.
Neues Gymnasium Rüsselsheim navštěvuje zhruba tisíc žáků a pracuje zde kolem sedmdesáti učitelů. Funguje od roku 2008 a má velmi dobrou pověst díky špičkovému technickému zázemí. Učebny jsou vybaveny interaktivními tabulemi (foto č. 2) a každý žák od desáté třídy výš má svůj tablet. Tyto tablety si žáci kupují za velmi zvýhodněnou cenu a sociálně slabším finančně vypomůže škola. S učebnami sousedí menší místnosti, které učitelé využívají pro samostantou práci vybraných žáků. Škola podporuje inkluzi žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. V loňském školním roce vyšli první absolventi této školy, kteří se zde vzdělávali od páté do dvanácté třídy, což zhruba odpovídá našemu druhému stupni a střední škole.
Ve škole vládne přátelská atmosféra, která se projevuje také tím, že všichni o místo, kde tráví většinu dne, společně pečují a chovají se k němu ohleduplně. Žáci mají o dění ve škole zájem a chtějí se na něm podílet. Měla jsem možnost zúčastnit se třech projevů žáků týkajících se života školy. Jejich příspěvky byly vyspělé jak obsahem, tak podáním. Bylo překvapivé, s jakým zaujetím jim ostatní žáci naslouchali a následně kultivovaně diskutovali. K setkávání žáků slouží vstupní hala školy (foto č. 3).
Výuka probíhá v devadesátiminutových lekcích, na které žáci docházejí do učeben svých pedagogů. Na začátku hodiny je zvykem učitele sborem pozdravit. Učitelé zapisují látku i absenci do elektronické třídnice. Podobně i vnitřní a vnější komunikace probíhá elektronicky, na což jsou jak učitelé, tak žáci a jejich rodiče zvyklí, a tak se nikdo nevymlouvá, že by něco nevěděl. Žáci se v hodinách chovají velmi spořádaně, např. si nedovolí použít mobilní telefon, všichni jsou ukáznění a soustředí se na výuku.
Co se týče výuky jazyků, škola používá německé učebnice angličtiny (např. English G 21 A1 für Gymnasien Lehrerfassung), které mají žáci půjčené od školy a nemusejí za ně platit. (Ovšem to se ve spolkových zemích liší.) Pro žáky, jejichž zdravotní stav to vyžaduje, jsou dostupné elektronické verze učebnic, takže je nemusejí nosit v tašce, ale mají je v tabletech.
V posledních dvou letech studia se již neprobírá žádná gramatika – učební osnovy tvoří výukové bloky, které jsou tematicky zaměřené. Zúčastnila jsem se třech devadesátiminutových hodin ve 12. třídě, kde se třída učitelky Lidie de Paz zabývala Jižní Afrikou (foto č. 4), a jedné hodiny v 11. třídě učitele Bena Seelishe, která byla zaměřena na American Dream. Tato témata jsou zpracována v učebnicích včetně autentických materiálů, jako jsou audio či video ukázky. Během výukového bloku se žáci zdokonalují ve všech čtyřech jazykových dovednostech (listening, speaking, reading a writing) a zároveň se učí o světě, dění kolem sebe, historii či mezilidských vztazích, což jim pomáhá utvářet si vlastní názory a postoje.
Žáci mají velmi dobré prezentační schopnosti, které jsou postupně rozvíjeny. Připravují si krátké mluvené projevy a závěrečnou otázku pro své spolužáky k diskusi. V hodinách Lidie de Paz ve 12. třídě to bylo převyprávění obsahu článku z anglicky psaných novin, které jim učitelka půjčuje domů. Mluvčí svůj projev směřují ke svým spolužákům, reakci učitelky nesledují. Ani jednou se nestalo, že by byl příspěvek bez odezvy. Spolužáci bez ostychu vyjadřují své názory a jsou schopni o nich diskutovat – a to jak o lehčích tématech, jako byl např. vznik nového typu kadeřnictví, tak o vlivu počítačových her na náš životní styl či o Brexitu. Dokáží zformulovat své myšlenky a vzájemně se tolerují. Učitelka funguje spíš jako moderátor. Nakonec je příspěvek oceněn poklepáním na lavici, což je jakási umírněnější forma potlesku typická pro německé prostředí.
V nižších třídách se výuka více podobá té naší – žáci jsou seznamování s novou gramatikou, kterou následně procvičují, ale i zde je velký důraz kladen na sepětí učebnice se skutečným světem, ve kterém žijeme. Hrdinou v učebnici je např. chlapec s downovým syndromem, který má ve škole svou asistentku (foto č. 5). K výuce anglického jazyka v nižších třídách je ještě důležité dodat, že se učitelé snaží procvičovat gramatiku zábavnou formou, zejména různými hrami. Vzhledem k počtu žáků, který se mnohdy blíží třicítce, je to sice náročné, ale díky ukázněnosti žáků naštěstí proveditelné.
Hlavním zaměřením mého job-shadowingu byly hodiny divadla, jež zde vyučují dva učitelé, a sice Benjamin Lutz, který působí také jako herec a režisér, a Andreas Ferlinger, který divadlo studuje v rámci celoživotního vzdělávání, a to jako doplněk ke své dvouoborové aprobaci. K výuce divadla na této škole lze obecně říci především to, že je velmi orientovaná na herectví. Pokud učitelé zabrousí do historie nebo teorie divadla, tak jedině s ohledem na herectví určité epochy. Z mého pohledu se jedná spíše o hodiny herectví. Z toho také vyplývá, že na závěr školního roku bývá výstupem z těchto hodin divadelní představení.
Jako ukázku hodiny divadla jsem si vybrala devadesátiminutovou lekci Andrease Ferlingera s 11. třídou, což je předposlední ročník před „maturitou“. Žáci měli za domácí úkol si přečíst Goetheovu báseň Čarodějův učen a na základě této básně vytvořit moderní scénku, která bude obsahovat stejnou myšlenku. Jednalo se o nelehký úkol, protože zahrnoval jak práci dramaturga či dokonce dramatika (práce s původním textem či tvorba vlastního), tak práci režiséra (vymyslet jevištní ztvárnění) i herců (scénku si museli sami zahrát). Jednotlivá vystoupení se odehrávala v běžné třídě a každé trvalo zhruba 5 minut. Všichni žáci přišli do hodiny připraveni a donesli si rekvizity, které považovali za důležité. (V pojetí učitele byly však spíš zbytečné. Proč nosit telefon, když telefonování mohu předstírat bez sluchátka.) Po každé scénce museli její autoři obhajovat své pojetí a vyslechli si hodnocení učitele (foto č. 7). Kritizován byl zejména nedostatek jevištní akce a prostoje mezi jednotlivými výstupy (např. převlékání), se kterými by si snadno poradil filmový střih, ale na jevišti působí amatérsky. Selhání učně z Goethovy básně žáci demonstrovali např. na příběhu z kanceláře, kde chce asistentka nahradit svoji šéfovou, aniž by na to měla, nebo na příběhu party lupičů, v níž začínající člen nestačí těm starším, zkušenějším. Mě nejvíce zaujala, a to jak nápadem, tak i jevištním zpracováním, scénka, v níž se ve Spojeném královstí sebevědomě chopí vlády princ Charles a je odhodlaný zavést mnoho změn, např. chce nahradit čaj o páté kávou. Když s tím u lidu neobstojí, rád vrací korunu královně (foto č. 6).
Přístup k výuce divadla v Neues Gymnasium Rüsselsheim hodnotím jako velmi podnětný, proto bych ráda alespoň jednoho z učitelů, jejichž práci jsem mohla díky job-shadowingu pozorovat, pozvala jako lektora na workshop, který plánujeme uspořádat u příležitosti Dne divadla, tedy 27. března 2017. Zatím jsem mohla výuku Benjamina Lutze a Andrease Ferlingera jen pozorovat, ale ráda bych ji také na vlastní kůži zažila. Ostatně, o tom náš projekt Pojďme spolu zažít školu je.
Vyjet do zahraničí na job-shadowing znamená především získat zkušenosti a mít možnost srovnání. Během dvoutýdenního pobytu jsem si uvědomila, že nás německá škola Neues Gymnasium Rüsselsheim může v lecčems inspirovat a že se máme co učit. Zároveň jsem však kromě zmíněných pozitivní postřehů zaznamenala i nějaké skutečnosti, které se v porovnání s naší školou a českým školstvím obecně mohou považovat za negativní. Učitelé mají ve spolkové zemi Hesensko přímou pedagogickou činnost v rozsahu 26 hodin (třináct 90minutových lekcí), což je o pět vyučovacích hodin více, než máme my. A v jiných spolkových zemích je to dokonce 28! Na druhou stranu se učitelé za svoji práci cítí dostatečně finančně ohodnoceni. Dalším překvapením pro mě bylo zjištění, že se třídy nedělí na výuku jazyků do menších skupin. Někdy jich bylo v hodině anglického jazyka kolem 30. Taková práce je pro učitele mnohem náročnější a neumožňuje žákům tolik mluvit jako při dělení na skupiny.
Každý, kdo vyjede do zahraničí na job-shadowing, by si měl – stejně jako já – přivést hodně podnětů ke změnám a zlepšení, ale také si uvědomit, že i my jsme na tom v něčem lépe a můžeme jít příkladem. To je totiž ta největší motivace do další práce. Nehledejme ideální školu, snažme se zlepšovat tu svoji.
Pavlína Vočková
